Mám tě ráda, ale chcípni

Můj vztah k lidem je velmi zvláštní, řekla bych skoro až nedefinovatelný. Obecně jsem totiž strašně milující tvor, který lidem nepřeje nic zlého a má je velmi rád, snaží se jim pomáhat, zastává se bezbranných a několikrát jsem nastavila raději svou vlastní tvář ráně, než aby tu ránu dostal někdo, kdo ji měl dostat bezprávně. Vždycky jsem byla taková Matka Tereza – v jeslích jsem krmila ty nejmenší, co toho sami ještě nebyli schopni, ve školce jsem se nejvíc kamarádila s holčičkou, která byla mentálně postižená a jako jediná jsem u ní seděla a pomáhala jí skládat puzzle, protože jí to nešlo, a to i přesto, že chytala nekontrolovatelné záchvaty vzteku a nadávala mi každou chvíli.

Háček je ale v tom, že jsem takový lidumil jen do chvíle, než si to u mě člověk rozhází. A rozházet si to může velmi snadno. Vadí mi totiž naprosto běžné lidské projevy.

Nesnáším, když někdo u jídla mlaská, nesnáším, když si někdo v kině nahlas povídá, nesnáším, když mi někdo říká Martino a nesnáším, když mi někdo sahá na mé jídlo bez dovolení, nedej bože když ho dokonce sní. Nesnáším, když někdo v trolejbuse smrdí tím starým zatuchlým potem, nesnáším lidi, jejichž tloušťka překročí zdravou míru (rozuměj když v letadle obsadí dvě sedadla místo jednoho), nesnáším když mi někdo vnucuje zdravou stravu, nebo naopak nezdravou, nebo když se mi vůbec něco vnucuje. Nesnáším když někdo ve vlaku půl cesty hlasitě (ještě protivným hlasem) telefonuje a popisuje své kamarádce, jakou barvu má ta podprsenka, co si koupila ve slevě. Nesnáším neohlášené návštěvy, to protože nesnáším jakékoli návštěvy, až na pár výjimek...

Nejspíš bych takto mohla pokračovat dál, ale nemáme tady na to celý den. Zkrátka a dobře se snažím dostat k tomu, že ačkoli jsem v jádru opravdu hodný člověk a dokážu být velmi laskavá a moc ráda lidem pomáhám a navazuji s nimi interakce (někdy mě těší i to, že si se mnou začne povídat zcela neznámá babička v MHD), tak zároveň lidi někdy ráda nemám. A tyto pocity se ve mně strašně bijí. Takže to v praxi vypadá tak, že mě naštve něčí chování v trolejbuse, a já si představuju, jak tomu člověku strkám hlavu do záchodu a opakovaně splachuju. Vzápětí se za to ale cítím strašně provinile, protože to co lidi dělají, je přeci lidské! A následují myšlenky, které mi vytrvale opakují, že to, že je člověk člověkem ho ještě neopravňuje k tomu, aby se choval jako kkt. A pak zase následují myšlenky, které mi říkají, že bych taky nemusela mít až tak radikální názory.

Po letech věčných vnitřních bojů jsem dospěla k názoru, že pokud mi takto v hlavě jedou dva různé hlasy, mám si vždy vybrat ten, který je konstruktivnější a laskavý. Nebudu tady předstírat, že si už nikdy nepředstavuju, jak někoho umlátím lopatou, ale to důležité je, abyste si vždy vybrali tu vaši hezčí a laskavější stranu. Protože já si myslím, že ta nasraná strana je ta, která se zformovala během našich životů, ale s tou laskavou stranou jsme se už narodili, takže jsme to vlastně víc my.


I když vás bude něco neskutečně rozčilovat, nedovolte, aby se vašeho jednání chopil pan Hyde. Radši si zvolte Dr. Jekylla. Nebo se alespoň poučte z mých chyb a neptejte se svých prarodičů, které milujete, kdy už konečně umřou. A když vás něčím vytočí prababička, odpusťte si poznámku, že je stará a stejně brzo umře.

Na světě pak totiž bude mnohem líp (aspoň se to tak říká...).

Nejsme všichni stejní. A ani nebudeme.

Tento článek vznikl jako reakce na četná tvrzení různých sluníčkářů, kteří prohlašují, že jsme všichni lidi stejní, všichni jsme stejně úžasní a všichni máme stejnou hodnotu. Jsme stejní uvnitř a naše srdce bijí stejně. A já bych vám ráda z mého subjektivního pohledu nastínila, proč jsou to všechno podle mě jenom žvásty a nepravdy, které mě vždy jen rozčílí.

Začala bych tou hodnotou a cenou člověka. Co přesně si já pod pojmem "hodnota člověka" představuji? Představuji si jakési něco, co je uvnitř každého člověka, například nějaký soubor vlastností, který z člověka dělá někoho, kdo je pro společnost prospěšný. Nemyslím pouze finanční prospěšnost, myslím tím i lidi, kteří přispívají společnosti i duchovně a posouvají kulturu a schopnosti naší společnosti dál. Každý člověk, který něco umí a něco tím společnosti přináší, má vysokou hodnotu a konkrétní hodnota se odvíjí od konkrétních činů toho člověka. Může jít o vědce, o pracovníky ve zdravotnictví, ale i o umělce, spisovatele a architekty, nebo i popeláře, protože bez nich bychom se tady topili v odpadcích. Vzpomínám si na těch několik týdnů, co jsem strávila v Itálii a co jsem byla v Benátkách. Benátky jsou všechno možné, jen ne romantické. Všude je tam smrad a špína, protože kromě toho, že tam všude v přístavech a těch různých zátočinkách hnijou škeble, které tam moře vyplavilo a ty škeble tam prostě zdechly, tak třeba zrovna s těmi odpadky to tam chodí tak, že tam nejsou popelnice. Prostě když někdo naplní odpadkový pytel, tak ten pytel hodí na ulici z okna mezi lidi. Tu a tam zde během dne projíždějí vozítka, které odpad z chodníku naberou a někam ho odvezou. Takže pro mě i naši čeští popeláři mají velkou hodnotu, protože díky nim to u nás nechodí stejně, jako v těch Benátkách.

Co podle mě tedy tu hodnotu člověka snižuje a proč podle mě nemá každý člověk stejnou hodnotu?


Hodnota člověka klesá v mých očích poté, co spáchá něco, čím společnosti nikterak nepřispívá a naopak jí škodí, například násilníci, vrahové, vyděrači,... Pro mě je naprosto nepředstavitelné připustit, že všichni lidé na naší planetě mají naprosto stejnou hodnotu a jsou všichni stejní. Protože muž, který znásilní malinkou holčičku nemá a ani nebude mít stejnou hodnotu, jako to nevinné dítě, stejně tak, jako sériový vrah nemá stejnou hodnotu, jako můj táta, který roky jezdíval pomáhat na povodně a tahal topící se lidi z vody. A lidi s příjmem tak pasivním, že k němu přišli jak slepý k houslím taky nebudou mít pro mě tu hodnotu jako člověk, který od rána do večera pracuje (klidně i jako podnikatel), a té práci věnuje mnohem více času a vášně, než člověk, co zbohatnul na tom, že si zaplatil reklamu, a ono to teda nějak dopadlo, ačkoli doteď nikdo přesně neví, čím se ten člověk vlastně živí, dokonce to neví ani sám ten člověk. Spisovatelka, která napsala 50 odstínů šedi pro mě nemá stejnou hodnotu, jako E. A. Poe, protože 50 odstínů šedi není kniha, ale výlev zoufalé soustružnice (nebo co že to před vydáním toho braku dělala), a rozhodně nelze tuto ženu za spisovatelku považovat ani vzdáleně.

Tak jsem to vzala ze svého subjektivního citového pohledu, ale teď do toho pojďme zapojit biologii, ať tady neplácám pořád jen o citech.

To, že jsme uvnitř všichni stejní, je naprostá lež. Osobnost každého člověka formuje jeho život a zkušenosti, překážky které musí překonávat, ale i radosti, které prožívá. Do toho se ještě do nás promítá něco z osobnosti našich rodičů. Za svůj život jsem potkala už mnoho lidí a rozhodně nemůžu o nikom z nich tvrdit, že by se osobnostně podobal někomu jinému. Když pominu osobnost, máme tady systém krevních skupin, který je rozhodně mnohem větší, než obvykle známé skupiny 0, A, B, AB, potažmo ještě faktor Rh. Na našich krvinkách je obrovské množství různých antigenů, a tak vznikají poměrně jedinečné krevní skupiny, ale ano, některé se shodují, nicméně z biologického hlediska je tu ještě jedna věc, kterou člověk neokecá absolutně ničím, a to je systém HLA antigenů. HLA antigeny se nacházejí na jaderných buňkách člověka, jsou pro každého zcela unikátní a neexistují na planetě dva lidé, kteří by měli tyto antigeny stejné! Což komplikuje různé větší operace, například transplantace, kdy je třeba nějakou dobu po operaci podávat imunosupresiva na potlačení imunitního systému, který vyhodnotí cizí HLA antigeny jako cizorodé a snaží se je zlikvidovat a je zde riziko odvrhnutí štěpu, například při transplantaci kostní dřeně zde hrozí riziko GVHD (reakce štěpu proti hostiteli, při nemž reaguje dokonce přímo transplantovaná kostní dřeň proti příjemci).

Dokonce ani naše srdce nebijí stejně, jak se povídá – moje kamarádka má klidový tep okolo 60, můj klidový tep je okolo 80.

Pro mě je zkrátka naprosto nepřijatelné tvrzení, že by všichni lidé byli stejní a měli stejnou hodnotu. I prd velebnosti. Každý jsme naprostý unikát a to je skvělé! Říkat, že jsme všichni stejní a zasloužíme si všichni stejně, mi trochu zavání teorií marxismu-leninismu. A to bych u naší generace Y, kam spadám i já, opravdu nečekala.

Nebylo by lepší konečně přestat prndat o tom, jak jsme každý naprosto stejný? Neměli bychom přestat vnucovat podnikatelům "pořádnou práci jako dělají jiní lidé" a nechat je, ať si jdou svou vlastní cestou? Neměli bychom přestat diktovat našim dětem, jakou školu by měly studovat a jaký koníček si zvolit mohou a nemohou a raději je nechat, ať si sami vyberou a rozvíjí to, co je nejvíc baví? Můžeme dát našim dětem radu a pomoct jim v překonávání překážek, ale rozhodně nemůžeme tvrdit Mařence, že je stejná jako Jeníček. Protože prostě není.

Pár slov o mně

Jak tak začínám psát tento úvodní článek, vzpomněla jsem si na úvod, který měla tenkrát na základce na blogu moje nejlepší kamarádka. V úvodním článku měla krátký rozhovor, kde stálo následující:

"Dobrý den."
"Nashledanou."

Asi bych to tak také nejraději udělala, ale je mi jasné, že to asi tak úplně nebude dostačující info pro (zatím potenciální) čtenáře. Takže vám tu o sobě vykecám tu největší špínu, protože co si budem povídat, to je stejně to, co lidi nejvíc zajímá. Navíc těch sluníčkových keců je teď na internetu víc než dost. Ale nebojte, já začnu zlehka, ať vás nevyděsím hned takhle ze začátku:

Jsem holka z Moravy, konkrétně moje rodina se řadí k Valachům (na tento blog ale nebudu psát valašsky, protože to byste mi asi nerozuměli ani slovo). Mám ráda čaje, bylinky, ale i ty typicky ženské blbůstky. Volný čas nejraději trávím v přírodě, ideálně v okouzlující krajině beskydských hor, nebo v rakouském městečku Bad Hofgastein, kde jsem byla už nesčetněkrát, a toto místo považuji už skoro za svůj druhý domov, také díky naší známé Anke, která je jednou z nejmilejších osob, jaké jsem kdy poznala. Sice jí nerozumím ani slovo, protože mluví směsicí chorvatštiny a němčiny, ale vypadá mile (zatímco tohle píšu, tiše doufám, že výraz "ljepa čurica", kterým mě Anke vždy počastuje, není nadávka). Za svůj život jsem už procestovala Itálii, Chorvatsko, Řecko, Německo, Afriku, Rakousko, ale nedávno jsem zjistila, že ono je mi stejně úplně nejlíp pěkně doma v prosezeném křesle a čajem a knihou v ruce. Moc moc ráda kreslím a chodím do galerií a mám ráda památky a umění, chodila jsem na ZUŠ a umím hrát na sopránovou a altovou flétnu, trochu klávesy, a ve volném čase si zahraju i něco na foukací harmoniku, na kterou se ale učím sama. Kromě češtiny ovládám angličtinu, španělštinu, a základy latiny, neumím sice mluvit německy, ale základy němčiny rozumím. Rukama nohama se domluvím tak nějak všude.

A teď teda ta trochu horší část:

Jsem člověk, který je až krutě upřímný, a do té své upřímnosti navíc ještě přimíchávám sarkasmus a černý humor. Nemám ráda většinu lidí. Proto jsem vystudovala školu, která mi měla zajistit místo na soudním lékařství, jelikož většina lidí se zde nachází v mrazácích a už mě ničím neobtěžují, a taky se díky pitvám a vyšetřením těchto lidí z mrazáků často dostanete k lidem, co můžou za jejich úmrtí, a ti pak putují do vězení, z čehož plyne méně lidí v ulicích, kteří by mě mohli obtěžovat. Soudní lékařství se nakonec nekonalo, ale i přesto jsem měla jisté místo na patologii. Žel, osud tomu chtěl jinak a já nakonec musela začít hledat uplatnění jinde, z osobních důvodů. Takže teď je ze mě spisovatel, což mě jaksi zatím i živí, v budoucnu bych ráda vydala knížku, a abych se zatím nenudila než ji vydám, rozhodla jsem se vystudovat další VŠ, ale tentokrát dějiny umění.

Moje nejeoblíbenější pohádky v dětsví byly Hříšný tanec, Divoké kočky, Rudá Sonja, a pak spousta katastrofických filmů o tornádech. Protože já miluju tornáda. A bouřky obecně. Po shlédnutí filmu Divoké kočky a Hříšný tanec jsem se rozhodla pro kariéru tanečnice u tyče, ale táta tohle mé rozhodnutí nepodpořil, i když staříček jo. Jenže staříček mi pak řekl, že by mi jako tanečnici někdo pořád strkal peníze za kalhotky, a to jsem nechtěla, protože nemám ráda, když na mě někdo šahá. Postupem času jsem se umoudřila a teď sleduju filmy a seriály, které mi připomínají mou předešlou práci, například Sběratelé kostí (ale realita je mnohem horší a krutější, fakt!), Rizzoli and Isles, a někdy si jen tak na pohodu pustím Big Bena a Vraždy v Midsomeru.

Taky vidím duchy mrtvých lidí, anděly a víly. Fakt, nekecám. A byla jsem na testech a jsem naprosto normální a nemám psychickou poruchu. Za to mám IQ okolo 125. Sice by to mohlo být mnohem lepší a do génia mám daleko, ale spíš tím chci naznačit, že dement taky nejsem.

Za svůj život jsem už vyzkoušela mnoho brigád, mnoho super brigád a navíc na úrovni! I přesto ale považuju za svůj největší kariérní úspěch (když vynechám školní praxe v Ústavu soudního lékařství) práci na hřbitově. Je to fakt nejvíc pohodová práce, je tam klid, ticho, a každý den v určitý čas vám tam hraje taková poklidná hudba, pokud teda máte rádi i klasiky a smíříte se s dechovkou. Celý život bych to dělat teda nechtěla, protože je to zas nuda. Ale jako zkušenost super.

Pokud vás tento úvodní článek nevyděsil, tak vám gratuluji a musím s uznáním přiznat, že byste zasloužili zlatého bludišťáka. Ale ne, nebojte. Já jsem opravdu milá osoba a jestli je důvod, proč mě někteří lidi nemají rádi, tak to rozhodně nejsou mé morbidní zážitky a připomínky, ale spíš to, že jsem ke každému opravdu upřímná až příliš. A taky to, že toho můžu sežrat kolik chci a stejně zas tolik nepřiberu.


Moc ráda vás uvidím (nebo spíš vaše komentáře) u dalších článků na tomto blogu, který chci věnovat svému životu, tedy hlavně té přírodě, cestování, knihám, a taky mým osobním a krutě vtipným zážitkům.

Na závěr vás ještě prosím – nenechte mě v tom samotnou a prozraďte mi na sebe taky nějaké bizarnosti do komentářů, ať vím že nejsem jediný prdlouš.